Narodil jsem se v roce 1991 v Rakovníku a — až na jednu pražskou epizodu — jsem odtud nikdy pořádně neodešel. Dnes bydlím na Zátiší, hned vedle fotbalového hřiště. Předtím jsem bydlel… taky hned vedle fotbalového hřiště. Náhoda? : )
Fotbal jsem hrál od čtyř let. Traduje se, že jsem do míče kopal dřív, než jsem uměl mluvit; pamětníci se neshodnou, důkazy chybí, historka zůstává. Začínal jsem vepředu na křídle, střední záloze, v útoku — a jak přibývaly roky (a možná i kila), posouval jsem se hřištěm dozadu: štítový záložník, krajní obránce, nakonec stoper. Za kariéru jsem si tak prošel všechny posty kromě brankáře. Nevím, jestli je to běžný postup, ale zpětně už to nezměním.
V patnácti jsem si poprvé zahrál přátelák za chlapy, na levém beku, v miniderby proti Tatranu. První mistrák přišel vzápětí: doma proti Litvínovu, divize, poslední kolo sezóny, pět stovek lidí v ochozech, prohra 1:0. Zpětně si na ten zápas asi nikdo nevzpomene, ale já samozřejmě ano, stalo se tak v roce 2006 - uf, to je doba! Skoro celou kariéru jsem odehrál za SK Rakovník, s ročními zastávkami v Novém Strašecí, Branově a poslední mízu jsem chytnul v Lubné. Kopačky teď visí na hřebíku, myslím, že je nesundám…, ale nikdy neříkej nikdy.
Mimofotbalová profesní linka začala na 3. ZŠ v Rakovníku a následně na místní Masarykově obchodní akademii. Škola mě bavila a i kvůli tomu jsem odmítal nabídky z vyšších fotbalových soutěží, přeci jen škola byla na prvním místě. Po maturitě na ekonomickém lyceu jsem se stěhoval k logickému nástupci → VŠE v Praze — Fakulta informatiky a statistiky, obor Informační systémy a technologie. V Praze jsem strávil osm let: první větší IT štace byla na pražském letišti, chvíli jsem pak učil na soukromé střední škole, potom jsem se stěhoval vyloženě do IT společností a nakonec jsem se postavil na vlastní nohy a jako freelancer spolupracoval s partnery jako Shell, Deloitte nebo Bayer. Cestou jsem si dodělal MBA.
Pracovní zkušenosti se pak hodily i ve fotbalovém prostředí… V SK Rakovník jsem si prošel totiž vším možným — od hráče přes hospodáře až po předsedu. Poprvé mě zvolili kolem třicítky; po půl roce jsem rezignoval, protože jsem nesouhlasil s tím, kam klub jde, a neměl sílu to změnit. O dva roky později byl klub kvůli dluhům prakticky před zánikem (no, kam právě ten klub asi šel…). S partou kamarádů jsme ho převzali — a začaly nejtěžší roky mého života. Patnáct hodin denně, dluhy, věřitelé, kterým nebylo z čeho platit. Díky sponzorům a spoustě skvělých lidí se klub podařilo oddlužit, rozjeli jsme spolupráci s Tatranem Rakovník a ty dva roky byly nakonec ohromně úspěšné: hráčů výrazně přibylo a postupovalo se skoro ve všech kategoriích, od mládeže po muže. Jenže účet přišel i mně — vyhořel jsem a musel od fotbalu na rok úplně pryč, dát se zdravotně dohromady a zjistit, že mám někde nějakou hranici a nelze jít na dluh. Nejen finančně, ale i energeticky.
Rok „rekonvalescence" uplynul a přiletěla nabídka dělat u dětí asistenta mému bývalému trenérovi Bardovi. Na to jsem kývnul a jak to tak bývá, u mládeže nikdo jiný najednou nebyl, tak jsem se z asistenta hned stal hlavním trenérem. U kluků z U13 jsem teď rok a půl a baví mě to víc než cokoli předtím. Odmala jsem chtěl být učitel…, a tohle spojení fotbalu a vlastně učitelství je to, na co jsem asi vlastně dlouhou dobu čekal. Velký podíl na radosti z trénování má i realizační tým, jaký nemá leckterý ligový klub: Matúš K., Petr „Johny", Tomáš G. a Jana K. Díky i jim!
A pak jsou tu srdcovky. Arsenalu fandím přes dvacet let — a může za to FIFA 2003 a nejmenovaný kamarád Martin P. a moje slabost pro písmeno A. Co to plácám? Prostě když si s kamarádem vybíráte klub ve hře, vidíte tam slovo Arsenal, hezký dres… a málokterá náhoda mi dala tolik. Klub, který stojí na loajalitě, heslu Victoria Concordia Crescit a na tom, že se trenéři nemění jak ponožky. Arsenal má prostě úroveň. Class. Třídu. Vidět to je třeba na nejslavnějším kapitánu Arsenalu Thierry Henrymu - je to velký hráč a ještě větší člověk — tenhle rozhovor doporučuju každému. Kamarádi si tehdy třeba vybrali Chelsea, protože tam chytal Čech a vyhrávaly se trofeje; dnes jen koukají na klub postavený z ruských peněz, kde se trenér mění každé tři měsíce a kádr s ním a jejich nejslavnější kapitán spal s manželkou spoluhráče. Mno, tudy ne!
Druhá srdcovka je motorsport. S rodiči jsme odmala jezdili na Autodrom Most, od okruhů jsme se dostali k rally a mě drží obojí dodnes. Formuli 1 sleduju od deseti let, a jakmile to šlo, začal jsem na Velké ceny jezdit: Monza, Barcelona, Baku, Bahrajn, Katar, Hungaroring, Red Bull Ring. Kam na F1 vyrazit, poradím z první ruky — jen mi pomalu docházejí evropské závody a ty další už bolí v peněžence. Ferrari mě chytlo za Schumachera (ostatně tajnou lásku k Ferrari má ve formuli každý, jen to ne každý přizná) a Charles Leclerc. Ten mě přesvědčil nejen rychlostí: je to kluk, který nejdřív kritizuje sebe, a teprve pak tým nebo pneumatiky… Přesně takový přístup chci učit i na hřišti. Nejdřív se podívat do svého nitra, jestli jsem mohl udělat něco lépe, co jsem pokazil, co jsem udělal dobře a až pak hledat chybu někde jinde. Neexistuje přeci hledat chybu stále jinde bez toho, aniž bych uvažoval o tom, že chybu dělám především já. Ještě zmíním slabost pro Aston Martin — velká historie v F1 chybí, ale bondovky a britský styl se nedají odpárat.
Další slabost mám pro hokej. Permici mám na hokejovou Spartu, okrajově přeju i Varům. Paradoxně jsem na hokejové Spartě víc než na fotbalové. Souvisí to s fotbalovým prostředím, ale o tom zase jindy…
Když se zrovna nezabývám prací, fotbalem, hokejem…, tak třeba stavím Broomstix — vlastní online manažerskou hru ze světa, kde se sportuje na létajících košťatech. Jak vznikla, si můžete přečíst na broomstix.org.
